"...Když jsem někde u moře, plavu s delfíny proti západu slunce, jsou to ty nejkrásnější chvíle. Vydám se třeba v deset dopoledne do moře, za plavky si dám tři banány a vodu, uplavu si dvacet kilometrů s rybami a za pět hodin se vrátím. Široko daleko nic, neřeším, jestli se utopím neutopím, jestli mě něco sežere nesežere.
   Jak to můžete neřešit?
To bych nemohla závodit. Nevlezla bych do vody, kdybych se bála žraloka. Zpočátku to tak bylo, ale svazovalo mě to, tak jsem si řekla: dost. Smířila jsem se s tím, že mě něco sežere. No a co.
   Vy jste se nikdy opravdu nebála?
Ale ano, před dvěma roky v Thajsku. Žralok byl dva metry ode mne. Co teď? Věřím na to, že žralok není blbej, že reaguje na pot, který je cítit jinak, když máte strach. Takže vnitřní příkaz zněl: zachovat klid a mít větší sílu než to zvíře. To byla moje jediná zbraň. Zastavila jsem, sledovala žraloka a snažila se mu vsugerovat, že nejsem nepřítel. Nejspíš to zafungovalo. Nebo jsem plavala a najednou se pode mnou objevil dva a půl metru dlouhý delfín, podíval se na mě, já se zastavila a začala si s ním hrát. Nádhera. Kdyby mě něco sežralo potom, bylo by mi to jedno, protože to za to stálo.
   Tytéž pocity často líčí i potápěči.
Ano a já to tak mám bez přístrojů, bez kyslíku. Sama a ztracená v moři se cítím bezpečněji než na suchu. Jestli jsem se někoho v moři lekla, tak to byl potápěč. Černá postava, která se vynořila ze skály, s vyvalenýma očima... Potkala jsem nebezpečné želvy, barakudy, rejnoky, hady, plavala jsem mezi nimi a nikdy mě nic nekouslo. Možná cítí, že jim neublížím. Mimochodem, když někde vidím klec rybářů, všechno pustím na svobodu. Jsem pro rybáře pohroma..."

Yvetta Hlaváčová v rozhovouru s Martinou Riebauerovou pro magazín ONA DNES (MF DNES)


"   ...Překvapilo mě, jak váš film nakonec působil tísnivě, přestože ty děti byli šťastné...
Na mě to působilo stejně. Kdyby se jim bylo možné věnovat na individuální bázi, tak se z nich dá vytáhnout hodně. Ony v sobě ale mají všechny takový smutek, že nejsou dobré, protože je tam rodiče nechali. Aspoň já si to tak vysvětluju. Třeba když je tam ten jediný dlouhý rozhovor s malou holčičkou a teta vychovatelka se jí ptá: Kdy jsi viděla maminku naposledy? A kdy ti psala? Tak mi připadá, že se ta holčička cítí blbě. Ale ne proto, že její maminka je špatná, ale že sebe vnímá jako ničemnou, protože na ni maminka kašle. Taková zvláštní přesmyčka. Přitom jsem zažil plno lidí, kteří po projekci byli úplně otřesení a říkali, že ta teta je zlá a krutá, že jí bere iluze. Já to ale vidím úplně opačně. Proč by měla živit iluzi, která je – a to ona dobře ví – stoprocentní iluzí. Maminka té holčičky nikdy nepřijde.

   Proč dostala ta holčička takový hysterický záchvat agrese, až kolem sebe mlátila panenkou?
To nevím. Asi ji všechno štvalo. Důležitý ale není ani tak ten záchvat, jako to, že se pořád domáhala maminky. Ve filmu už jsem bohužel nemohl vysvětlit, že od ní byla bita žehličkou... že má po celém těle jizvy. A přesto v takovéhle chvíli, kdy jí není dobře, se jí dovolává. A teď si představte, že tu scénu natočily děti. Já jsem u toho vůbec nebyl!..."

Režisér Miroslav Janek v rozhovoru s Onřejem Nezbedou o dokumentu Chačipe z prostředí dětského domova, spolunatáčeném dětmi. Instinkt 7/2006.


"...Wolf-Ditter Mattausch se snaží každému návštěvníkovi představit historii co možná nejblíže. Proto se památník konference ve Wannsee specializoval na semináře pro vybrané profesní skupiny. Do vzdělávacího centra chodí každý den zdravotní sestry, právníci, účetní nebo vojáci z povolání. Studijní pobyty jsou zaplněny tři měsíce dopředu. Každá skupina dostane individuální program a průvodce, který se vyzná v jejich oboru. Zdravotním sestřičkám tedy vysvětluje zdravotní sestra, která vystudovala historii, jak fungovala ve třetí říši zdravotní péče, jaké zdravotní pokusy se prováděly a jakou roli hrála eutanazie. „To je jeden z nejlepších způsobů, jak lidem opravdu přiblížit hrůzy války. Vysvětlujeme jim vše prostřednictvím oboru, který důvěrně znají“, objasňuje Mattausch cíl metody. „Mám zkušenosti například s účetními, kteří jsou přesvědčeni o tom, že jejich obor neměl s nacistickým režimem vůbec nic společného“, vypráví. Během prohlídky výstavy návštěvníkům ukazuje, že právě účetní se podíleli velkou měrou na organizované krádeži židovského majetku. Účastníci prohlídky pak odcházejí z vily ve Wannsee přinejmenším překvapeni..."

Z článku Minulost čeká ve Wannsee redaktorky ČRo Báry Procházkové pro Respekt 24/2006.


"...Vesnice byla tichá a prázdná jak opuštěný kostel. Vypadalo to, že všichni někam odjeli, anebo uvnitř domků natřených teplými pastelovými barvami večeří. Teprve na miniaturním náměstí jsem objevil malý obchod. Zvonek nad dveřmi cinkl do jednotvárného bzučení mrazicích boxů. Osamoceně jsem vybral zboží a přistoupil k pokladně. Nic se nedělo. Stál jsem a poslouchal mouchu, která soustředěně nalétávala na výklad. Teprve po chvilce jsem si všiml kartonové cedulky a proutěné ošatky. Na cedulce bylo dánsky a anglicky napsáno: Prosím, obslužte se a peníze nechejte v ošatce. Nemáte-li přesnou částku, zaokrouhlujte směrem dolů. Děkuji. Nevěřícně jsem se rozhlédl a nahlédl do ošatky. Válely se tam papírové i kovové dánské koruny. „Voyons, cher ami, naštěstí ještě existují země, kde lze narazit na oázy ztraceného času. Například jednou v Irsku v místním koloniálu. Na kase visí cedulka: Obědvám, obslužte se prosím sami, peníze nechejte na pultě, děkuji, přijďte zas!“...

Spisovatel Jaroslav Formánek v článku Obslužte se, obědvám, Respekt 25/2006.


"...Studuji zdejší systém už čtyři roky a pořád nemůžu zjistit, kde se u nás rodí rozhodnutí. Ministři většinou nejsou odborníci a mají poradce, které nikdo nezná a nekontroluje. Vedle nich jsou tam legislativci, které také nikdo nezná. K těmto lidem mají přístup lobbisté, kteří mohou do parlamentu, který pak zákon dotváří. Nakonec zjistíte, že stojíte proti něčemu, co nemá tvář ani jméno, je to podivná hmota, nevíte, kde ji máte zasáhnout. S kým mám mluvit, když chci něco ovlivnit?
   Zděsila jsem se třeba, když jsem se v zákoně o ochraně zvířat dočetla, že se ryby na lodích zpracovávají živé. Nikoho to nezajímalo: je to prostě průmysl. Ale kdo o tom rozhodl? Nebo zákon o rozhlasovém a televizním vysílání. Měl by nastavit rovné podmínky, ale nastaví se už pro někoho. A o tom se někde rozhoduje. Kde, s kým, to nevíte...
   ...Po čtyřech letech jsem zjistila, že patřím do každého klubu a tak trochu do žádného. Mám silné sociální cítění, v tom jsem si blízká s ČSSD. Podporuji osobní odpovědnost, tam jsem blízká pravici. Podporuji svobodu člověka, ale ne v tom duchu, který někdy prosazují liberálové. S křesťany mám společnou víru, ale oni by zase nejradši strčili dobro lidem – s prominutím – do chřtánu..."

Táňa Fišerová v rozhovoru se Silvií Blechovou pro Respekt 18/2006.


"...Asi před deseti lety jsem přednášel v Terstu o nejistotě při stanovení stáří vesmíru. Stalo se, že jsem měl na sobě svůj kolárek. Na konci byl čas pro otázky a jako první se přihlásil člověk z publika a oslovil mě „otče“ - jakmile tohle slyším, zpozorním – a pokračoval: „Musí být velkou útěchou při vší této nejistotě ve vědeckých závěrech, když máme víru jako skálu, o niž se můžeme opřít.“ Sundal jsem si kolárek a řekl jsem: To vůbec není pravda. Víra není tím, čím byla ve starých dobách pevných skal, je to výzva. Každé ráno se budím s pochybami, a jsou to zdravé pochyby. Nikdy jsem se nevzdal, byla to pro mě vždy výzva, víc výzva než skála jistoty..."

George V. Coyne, astronom a kněz, vedoucí Vatikánské astronomické observatoře a zaměstnanec katedry astronomie Arizonské univerzity, Respekt 21/2006.


"...Pak je u Nohavici strašně důležité, jak se vymyká show-businessovému mechanismu. Že si Nohavicův tým koupí sál a vše zařídí sami, to je ohromné, takhle já si představuju živý, čerstvý, chytrý kapitalismus. A taky spravedlivý. Protože lidé přijdou na Nohavicu, tak proč by se na tom měl přiživovat řetězec pořadatelů..."

Jiří Černý, Reflex 8/06.


...Objevila jsem, že Mozart byl nadšen českým skladatelem Koželuhem. Wolfgang Amadeus hlučně práskl dveřmi na salcburském dvoře a salcburský arcibiskup pozval na jeho post Koželuha, dokonce za více peněz. Koželuh odmítl, čímž si získal Mozartovy sympatie. Jejich vztah později trochu ochladl, Protože Koželuh měl lepší kritiku než Mozart. Mluví se i o nějakých intrikách, ale kdo dnes může posoudit, kolik je na tom pravdy? Později se do toho zamotal Beethoven, který do Vídně přišel v době, kdy Koželuh už byl etablován, a jako první skládal v patetickém, dramatickém stylu. Beethoven jeho styl hned integroval do svého díla. Poslal noty Koželuhovi, a ten se rozzuřil, že mu nějaký přistěhovalec z Německa ukradl jeho styl a výraz, a hodil noty vzteky na zem.
   Když se člověk podívá na velké osobnosti zblízka, objevuje jejich lidské stránky a zjišťuje, v jakém procesu vznikala jejich díla. A pochopí, proč určitý skladatel byl či nebyl ve své době slavný a proč my ho dnes vnímáme odlišně...

Barbara Maria Willi, německá virtuoska na cembalo a harpsichord působící v Čechách, hudební pedagožka a docentka JAMU, Magazín HN 21/2006.


"...'Ale cérečko, my jsme v tom pralese byli svobodní, a zároveň to bylo největší dobrodružství našeho života'. Odpověděl pamětník osídlování a zemědělské kolonizace brazilského pralesa František Dobeš Dolores Baťa Arambrašičové, vnučce Jana Antonína Bati na otázku, jak to všechno mohli zvládnout: komáry, divoká zvířata, hady, vedro,..."

Z článku Markéty Pilátové "Životní lekce paní Dolores" pro Respekt 12/2006.


"Chcete se aktivně zúčastnit vědecké konference v nějakém turisticky atraktivním místě, třeba v Orlandu na Floridě? A nemáte zrovna nic zajímavého, o čem byste mohli referovat, nebo dokonce vůbec nejste vědcem? Žádný problém, stačí si na síti vyhledat program SCIgen, který vám automaticky vygeneruje nesmyslný, ale formálně správný vědecký příspěvek. Budou v něm grafy a citace odborné literatury. Pak už jej pouze zašlete organizátorům konference (kteří jej stejně nebudou číst), zaplatíte registrační poplatek a můžete jet.
Touto cestou ae alespoň loni vydali tři postgraduální studenti z massachusettské techniky (MTI) Jeremy Stribling, Dan Aquayo a Max Krohn. Program SCIgen, generující gramaticky správné, vědecky se tvářící, ale smysl postrádající příspěvky v oboru počítačové vědy, je jejich dítětem. Vytvořili pomocí něj text, který pak byl skutečně přijat na konferenci s honosným názvem 'Světová multikonference o systematice, kybernetice a informatice 2005'. Nebýt toho, že se studenti svým úspechem předčasně pochlubili v médiích a následně byli z konference vyloučeni, mohli svůj nesmysl prezentovat na jejím fóru..."

Chemik Pavel Jungwirth v článku "Proč jezdí vědci na konference" pro Respekt 13/2006.


   "V době černobylské havárie jste byl ve Švédsku, tedy v zemi, kde únik radioaktivity poprvé zaznamenali. Jak se na něj přišlo?"
"Úplně náhodou. Operátor švédské jaderné elektrárny Forsmark šel na směnu a detektory zaznamenaly radioaktivitu z Černobylu, která mu ulpěla na botách. Brzy se ukázalo, že všechno kolem elektrárny září. Vedení nejprve chtělo vyhlásit poplach a odstavit reaktory. Všechno ale fungovalo normálně. Zavolali tedy kolegům do jiných jaderných elektráren a požádali je, aby změřili radioaktivitu. Postupně se přišlo na to, že je to všude stejné. Spojili se tedy s meteorology a jednoduchý výpočet ukázal, že někde mezi Minskem a Černým mořem se něco muselo stát. Sovětské velvyslanectví ovšem celých 36 hodin zatloukalo."

Fyzik František janou v rozhovoru s Martinem Uhlíře pro Respekt 16/2006.


"Naši doktoři říkají, že žena má právo porodit bezbolestně, neříkají už ale, k čemu to může vést. Jestliže tlumíme rodičku prostředky, které máme k dispozici, opiáty, psychofarmaky, nebo znecitlivíme polovinu těla, žena špatně cítí, špatně spolupracuje s procesem porodu. Tlumící léky působí samozřejmě i na dítě. A trefte se opilý do dveří. To jde velmi špatně. Celé těhotenství říkáme ženě, že by neměla užívat léky, na lécích najdete varování, že nejsou vhodné pro těhotné a kojící ženy. Ale když začne rodit, přeskočí nám a všechno to pustíme do dítěte, ať si užije. Vůbec neuvažujeme o tom, že dítě je spojené s matkou a ty jedy jdou do jeho těla.
Prostě jakmile do porodu zasáhnete, přirozený proces se naruší a musíte zasahovat dál. Je to, jako když postavíte přehradu, musíte dělat i další regulační opatření, jinak to vede ke katastrofě. A všechny tyhle zkušenosti navíc posilují představu, že porod je nebezpečná záležitost. Protože neznáme ten normální a nerozumíme mu. Když respektujete přirozený proces, proběhne 80-90% porodů bez problémů."

Ivana Königsmarková, soukromá porodní asistenka, viceperezidentka Unie porodních asistentek. Respekt 17/2006.


   "...Nemáte pocit, že je mezi vašimi vrstevníky až příliš osamělých, bezdětných a přitom hodně úspěšných sólistů?
Jsem už deset let vdaná, takže se za až tak osamělého sólistu nepovažuji. Ale z vaší otázky vyznívá, že když někdo po třicítce ještě nemá děti, musí být nutně kariérista. To je obrovské zjednodušení. My jsme první generace, která se musela začít starat o existenci ve světě, který funguje zcela jinak. Najít si v nových podmínkách práci, která už dnes není samozřejmostí, najít si bydlení bez socialistických pořadníků a cen, postarat se o rodiče s důchodem, který často nepokryje ani životní minimum... A že někdo v téhle nejistotě nezplodil dítě? Za tím bych nejdřív hledala smysl pro zodpovědnost, a ne hned kariérismus, sobectví.
   "Takže i takový ten obraz cílevědomé bezdětné ženy, podřizující všechno kariéře, je něčím falešný?
"Kde jste ten obraz viděl? V americkém seriálu? A jak můžete vědět, proč skutečně tyhle na první pohled sebevědomé ženy nemají děti? Za touto otázkou se často skrývá spousta bolesti a problémů, ale hlavně je to otázka intimní. Někdo děti nechce nezávisle na kariéře, někdo je zase chce hrozně a mít je prostě nemůže, a někdo je zase nemá s kým mít... Já osobně neznám žádnou vrstevnici, která by své kariéře dávala přednost před mateřstvím. Naneštěstí u nás je často fakt, že žena vůbec nějakou kariéru má, brán jako důkaz, že jí musela dát před něčím přednost. Normální žena přece kariéru nemá..."

Alice Nellis, v rozhovoru s Jiřím Leschtinou, Víkend - magazín Hospodářských novin 3/2006.


"LSD mi otevřelo oči a umožnilo mi nahlédnout do procesu tvoření a vznikání. Užívám si žití s přírodou a vším živým. To je hlavní odkaz LSD, který bychom si měli všichni uvědomit. Naslouchat víc přírodě a nenechat technologii zcela ovládnout svět."

Albert Hofmann, objevitel LSD na symposiu v Basileji konaném u příležitosti jeho stých narozenin.


"...Po osmiletém zkoumání nohou i bot začal Petr Hlaváček dávat ve Zlíně s několika kolegy obuv pračlověka dohromady. Věděli, že podrážka byla z medvědí kůže a že nárt pokrýval kus jelenice. Tu přidržovaly tenké pásky z teletiny. Nosnou částí boty byla síť z lipového lýčí, která vystupovala z podešve. Nahoře byly prameny příčně spojené. Síť tvořila nejpevnější a také nejnáročnější část obuvi. Zkoušky pevnosti lýkových pramenů byly velmi překvapivé. Každý spletený provázek unesl padesátikilovou zátěž! Vnitřek bot byl vystlán senem. Když tým Petra Hlaváčka měřil její tepelně izolační vlastnosti, zjistil, že jsou porovnatelné s dnešní špičkovou trekkingovou obuví až do dvanáctistupňového mrazu. (...) V září 2001 se expedice zlínské fakulty rozhodla vydat se v botách člověka z mladší doby kamenné k místu nálezu mumie. V archeologickém experimentu ušli v Alpách čtyři dobrovolníci čtyřicet kilometrů. Za deště a mrazu překonali patnáct set metrů nadmořské výšky. "Ötziho boty měly vynikající izolační vlastnosti," říká Petr Hlaváček. "Naše bosé nohy v nich vůbec nemrzly. Teplota uvnitř boty se pohybovala kolem pětadvaceti stupňů Celsia. Ony ani netlačily. Díky senu se veškerý lokální tlak rovnoměrně přenášel na celou plochu nohou, takže nikdo neměl při chůzi po kamení otlaky, natož puchýře. Boty nezpůsobovaly ani únavu, jakou známe při chůzi po rovných asfaltových chodnících. Náš závěr byl takový, že moderní výroba není schopna pro alpské podmínky nabídnout lepší obuv!"..."

Z článku Petra Melničuka Oskarový švec, Víkend - magazín Hospodářských novin 3/2006.


   "...V dokumentu „Osadníci v prdeli světa“, který o vás byl natočen, působí východ Německa ještě depresivněji než podobná místa v Česku – rozbité cesty, rezavé zbytky strojů, bahno. Jaké byly vaše první pocity z nového domova?
Mám jednu životní zkušenost – pokud je vaše rozhodnutí tak jasné jako v tomhle případě, můžete si být jisti, že situace je pro vás připravená. Takové to bylo v Klein Jasedowě. Starosta měl z našeho zájmu radost, našli jsme dost ruin, které jsme mohli koupit na bydlení i pro kancelář, objevil se přítel, kterým nám půjčil do začátku peníze. Když se díváte zvenku, vypadá to jako pohádka, když jste uvnitř, cítíte, že věci jsou připravené, a není vám dovoleno šlápnout vedle..."

Johannes Heimrath v rozhovoru Petrem Třešňákem a Jiřím Zemánkem pro respekt 3/2006. (Johannes Heimrath s přáteli založil komunitu v nejchudší části bývalé NDR, kde se věnuje ekologickému zemědělství, výrobě hudebních nástrojů, vzdělávací a publikační činnosti. Loni v září byli Heimrath a jeho přátelé za svou činnost vyznamenáni vládní Německou radou pro udržitelný rozvoj.)


"...Nejdříve proběhla nejrůznější pedagogicko-psychologická vyšetření, kam mou mámu se mnou posílala nejedna učitelka, jen aby se mě zbavila. Došlo to tak daleko, že maminka, frustrovaná, že jí haní dítě, kterému chtějí dávat prášky na uklidnění, mě dostala až k profesoru Matějčkovi. A tahle obrovská pediatrická kapacita a moc hodný člověk se mnou udělal pár testů, pak si zavolal mou matku a řekl jí, že jsem úplně normální kluk s průměrným IQ, jen jsem poněkud divočejší, což se časem srovná samo. A ať za ním pošle mou učitelku, že jí předepíše nějaké prášky na uklidnění, když není schopná zvládnout ve třídě třicet dětí. A měl pravdu, brzy veškeré mé hysterické záchvaty pominuly..."

Matěj Ruppert, zpěvák skupiny Monkey Business v rozhovoru s Honzou Dědkem pro Reflex 2/2006.


"...Označování čínské medicíny jako alternativní je zcela nesprávné, protože ona, na rozdíl od té západní, je vskutku tradiční. Vyvíjela se téměř 4000 let a kromě dostatku času měla vždy i dostatek pacientů, na nichž si ověřovala své postupy. Definitivní podoby dosáhla již před tisíciletími, což se zdaleka nedá říci o medicíně západní, která existuje maximálně několik staletí a stále se překotně vyvíjí a mění..."

Jan Votýpka, jr. v článku Tradiční čínská medicína, Země Světa, leden 2004.


"...A nebo se to taky nenatočí vůbec. Pro koho je to vlastně důležité? Pro mne, abych zanechal nějakou stopu? To je směšné. Abych naplnil své poslání? Co když si nějaké poslání jen podsouvám? Těch, kteří jsou plni přesvědčení o svém poslání, jsou plné ústavy pro choromyslné, těch skálopevně si jistých Ježíšů, Napoleonů, tetřevů hlušců. Je to důležité pro posluchače? Skoro mne neznají. Pro budoucnost? Ta bude mít jiné starosti i autory. Je to důležité pro Boha nad námi? Nemůžu přece odpovědět za Něho. A tak věřím, že ano, že je pro Něho důležité, abych psal a zpíval, jak nejlépe umím, tak jako je pro Něho stejně důležité, aby kdokoli jiný dělal jak nejlépe umí to, o čem je v hloubi duše přesvědčen, že dělat má, protože všichni jsme k něčemu dostali talent, což je dar. Někdo může říct, že je to jakýsi projev jakési víry, ale pro mne je to dost. Dostatečný důvod, abych psal a hrál písně. No, abych přestal kecat tak vzletně - stejně bych bez toho neuměl žít. Ale zaznamenat to na CD? Nevím. Nevím, zda Bůh nutně vyžaduje digitální záznam.

Písničkář Jiří Smrž v rozhovoru s Jiřím moravským Brabcem pro Folk & Country 1/2006.


   "...Jak tedy chápete feminismus?
Feminismus podle mého názoru není jednoduše popsatelný ideologický směr, ale spíše mnohaproudá světonázorová síť, posun v myšlení, který pomalinku dělá náš svět žitelnějším, nalezení nové nebo zapomenuté barvy v životě. Otázka, jestli někdo je, nebo není feministka, pro mě v tomto kontextu vůbec nedává smysl..."

Výtvarnice Lenka Klodová v rozhovoru s Petrem Volfem pro Reflex 1/2006.


   "...Splnily Čechy a Morava tvoje očekávání?
Ne, naprosto předčily, protože u vás je prostě krásně. Praha je nádherné, úplně maličké město, kde jsem si připadala doma a v bezpečí. Miluju taky české jídlo, smažák, bramboráky. Jen mi v Praze chybělo tancování, protože jsem chtěla folklorní kroužek, a ty jsou většinou na Moravě. Chtěla bych se vracet, protože se v Čechách cítím doma. Jediné věci, které mi chyběly, byly moře, slunce a úsměvy. Vy se celkem hodně mračíte..."

Brazilská devětadvacetiletá zootechnička Giomar Bata v rozhovoru s Markétou Pilátovou, učitelkou češtiny v Brazílii. Respekt 52/2005.


"...Bývaly to na internetu časy! Nad těmi několika zasíťovanými předpotopními počítači v amerických univerzitních laboratořích bděla skupina mladých idealistů, a když bylo potřeba začít vést seznam přidělených IP adres, začal je jeden z nich dobrovolně zapisovat n kousky papíru. Z nezištné službičky se vyklubala třicetiletá řehole, kdy nad všemi výše popsanými funkcemi sítě vládl jeden jediný člověk z masa a kostí, navíc týpek, kterému byste dnes možná od pohledu nesvěřili ani svůj nákupní vozík v supermarketu. Celoživotní hippie s dlouhými vlasy a vousy, osandálovaný tulák po Yellowstoneském národním parku Jonathan B. Postel dokázal způsobit dvacetiminutový skluz v nabitém programu Billa Clintona. „tak dlouho to trvalo“, vzpomínal na jeho pohřbu zástupce americké vlády Ira Magaziner, „než jsme přesvědčili ochranku, aby ho pustila dovnitř.“ přesto se na excentrického inženýra čekalo: původně omezený vojensko-vědecký projekt totiž během třiceti let překročil všechny hranice vlivu..."

Z článku jiřího Soboty Komu patří internet. Respekt 48/2005.


"...Dnešní venkov je povětšinou jen koncentrované prázdno, prokládané jídlem, hospodou a televizí Nova. Dobře by se odsud vymýšlela reforma zdravotnictví a sociálního systému. Lidé se ládují sladkostmi, levnými uzeninami ze supermarketů, jejichž letáky dostávají do schránek, zapíjejí to alkoholem, a pak směřují z hospody k doktorovi. Návštěva lékaře je zejména pro důchodce milým rozptýlením. Jsou to groteskní situace. Vidíte ráno babku, jak jde s rancem trávy pro králíky, za chvíli pro ni přijede sanitka jako pro nemohoucí, odveze ji na injekci nebo na nějakou proceduru, pak ji přiveze a stařenka běží jako čipera naštípat dříví. Pokud by se za návštěvy lékaře, za recepty, za jídlo v nemocnici platila třeba jen symbolická částka, ušetřily by se miliardy, jež by se daly investovat třeba do životního prostředí. Většina lidí zneužívá i rozhazovačný sociální systém..."

Ivo Markvart - zakladatel sdružení Vesnice - domov - krajina. Respekt 51/2005.


"...Mimochodem všechna tři EP už jsou beznadějně vyprodaná! To by se mi asi v České republice nepodařilo, že?
   V České republice by vám v první řadě nikdo tři vinylové EP desky nevydal, za druhé by vás skoro žádná rozhlasová stanice nenasadila do vysílání, za třetí byste nebyla považována za popovou zpěvačku, ale z alternativní muzikantku, a za čtvrté má celá Česká republika méně obyvatel, než londýnská aglomerace, takže vaše prodeje by se pohybovaly maximálně v tisících prodaných kusů…
   To opravdu žijete v tak malé zemi? Já věděla, že Česká republika není žádná Amerika, ale nikdy by mě nenapadlo, že se všichni vaši obyvatelé vejdou do jediného britského města! Panebože! To musí být skvělé, být u vás popovou hvězdou! Začínám mít pocit, že můj život dostal úplně nový smysl a cíl – ode dneška budu dělat hudbu jen proto, abych se stala největší pop star v České republice!"

Britská zpěvačka Róisín Murphyová a Honza Dědek v rozhovoru pro Reflex 45/2005.


"...Po lesních meditacích o samotě začal Kateřinu zajímat kontakt s lidmi, vzájemná inspirace a tvůrčí vměšování do jejich života. Seznámila se s bezdomovcem, který žil za supermarketem a živil se zbytky salámů. Vyptala se ho, jaké předměty postrádá, a ušila mu ze slupek od uzenin tašku, kabát, pásek. Muž je skutečně používá. Následnou nabídku uzenářské firmy, že její předměty odkoupí pro reklamní účely za více než čtvrt milionu korun, Šedá odmítla. V rodné brněnské čtvrti Líšeň zase přesvědčila sto padesát lidí, aby ve smluvený den vystavili za oknem to, co mají nejradši. A v její vrcholné „společenské hře“ z roku 2003 pak dlouhé týdny přemlouvala 300 obyvatel moravské vesnice Ponetovice, aby se na jeden den propůjčili k experimentu. K vesnici se dostala vlastně náhodou, když ve frontě v obchodě u nich doma v Líšni zaslechla jednu paní říkat, že v Ponetovicích, tam „vůbec nic není“. Do vsi se vydala, dlouho mluvila s lidmi, nechala je vyplnit dotazníky, co obvykle dělají, aby zjistila, jak takové „nic“ vypadá. Výsledek odhalil, že Ponetičtí tráví čas velmi podobně. A Šedá se rozhodla nechat je prožít modelový den, kdy budou všichni dělat podle pevného časového harmonogramu tutéž obvyklou činnost: vstávat, zametat, obědvat rajskou polévku. Jenže s vědomím, že to dělají společně. Přemlouvání k podivnému pokusu trvalo velmi dlouho, nakonec místní svolili, že to udělají jen kvůli ní. Den se jim navzdory počáteční nedůvěře velmi líbil, a brzy Kateřině Šedé volal starosta sousední vesnice, že u nich se také nic neděje a podobná hra by jim přišla k duhu..."

Petr Třešňák v článku o Kateřině Šedé, laureátce ceny Jindřich Chalupeckého za rok 2005, Respekt 47/05.


   "...Co Vám především vadí na dnešních zavedených politických stranách?
Technokratismus, který je všem společný, ať už se považují za pravicové nebo levicové.

   Jaký technokratismus máte na mysli?
Kult nepřetržitého růstu bez ohledu na jeho hlubší důsledky. Marxistické podřízení ducha hmotě, kdy měřítkem všeho je jen materiální prospěch, objem konzumu a tvorba zisku. Kvantitativní ukazatele jsou důležitější než ukazatele kvalitativní. Zájmy krátkodobé jsou důležitější než zájmy dlouhodobé. Cíle viditelné a úspěchy účetně spočitatelné jsou důležitější než cíle sice méně viditelné a úspěchy tíž spočitatelné, ale vskutku zásadní. Místo na žebříčku popularity je důležitější než služba pravdě. Strany se sice liší v mnoha věcech, například v tom, kolik peněz má přerozdělovat stát, neliší se však valně v tom hlavním. Totiž v představě, že dnešní blahobyt je důležitější než zítřejší existence lidského rodu, a ve slepé důvěře v blahodárný smysl celkového civilizačního vývoje.

   Můžete ten technokratismus ilustrovat něčím konkrétním?
Všimněte si například, co se děje s naší krajinou. Nikdy v dějinách se asi nerozrostlo lidské osídlení tak jako v posledních letech. Ale o co se rozrostlo? O nekonečná pásma jakýchsi skladů, parkovišť, jednopodlažních továrních hal či supermarketů, průmyslových zón servilně čekajících na kolemjedoucí bohaté cizince, kteří by do nich mohli na chvilku vnést průmysl, podivné kolonie stovek stejných rodinných domků, spletence křižovatek plných kamionů vezoucích bůhvíco bůhví kam – a jakási step mezi tím vším. To už není ani les, ani louka, ani vesnice, ani město, je to jen takové bezduché, nabubřelé nic…"

Václav Havel v rozhovoru s Jáchymem Topolem a Erikem Taberym pro Respekt 43/05.


"...Už pár desítek let je na školách vyučována komická karikatura darwinismu, jejímž výsledkem je absolutní nepochopení podstaty věci v celé populaci, včetně většiny profesionálních přírodovědců...
....Věda bohužel stále trvá na modernistickém bludu, že světový názor smí být jenom jeden, a to ten správný. Na průměrného vědce - podstatně bigotnějšího, než je průměrný příslušník dnešního kléru - je tak upřímně řečeno dost neradostný pohled..."

Jan Zrzavý - evoluční biolog v článku designéři nad Prahou, Respekt 42/05.


"...Letos jsme hráli ve Francii jeden výchovný koncert pro děti. Hráli jsme akusticky pro jednu celou třídu. Děti byly skvělé. Od nejmenšího po největšího napjatě poslouchaly. Já měl radost, že jim můžu říct o Moravě, o její historii. O tom, kde je Česká republika. My odehráli koncert. Ony se potom ptaly. To ptaní zabralo polovinu z času koncertu, protože měly spoustu otázek. Pak chtěly, abychom znovu hráli a my plácli: "Přijďte na náš koncert, my hrajeme tam a tam". Na ten koncert přijely dva poschoďové autobusy. Z nich se vyhrnuly děti a hnaly se k jevišti. Užily si muziku, nakoupily cédéček. To bylo pro mne nádherné, že ta děcka chtěla tak moc, až jim škola vyšla vstříc. Možná to tam tak funguje. A přijeli na náš koncert ještě jednou..."

Tomáš Kočko v rozhovoru pro Folktime.cz


"...Poslouchám muziku v autě, když řídím, nahrávky mi vybírá syn. Ale má to úskalí. Musím auta měnit každé tři roky, než začnou vrzat. Slyším každou změnu ve zvuku motoru. Zrovna nedávno jsem si koupila novou Oktávii, ta měla nějaký nový typ motoru, který vydával strašně iritující zvuky, ale naštěstí mi ji vyměnili za auto s normálním motorem. Já bych mohla mít vedlejší úvazek v automobilce. Diagnostikovat auta podle zvuku. Taky bych mohla obcházet restaurace a vybírat jim hudbu. U nás si zatím všichni myslí, že stačí pustit jakoukliv rozhlasovou stanici. V kultuře zvukového prostředí jsme hodně pozadu..."

Iva Bittová v rozhovoru s Petrem Dorůžkou pro Reflex 40/05


"...Já myslím, že fenomén zlatých šedesátých let vznikl do velké míry díky technologickému pokroku té doby. Když se kdysi ptali na tohle Lennona, řekl něco v tom smyslu: "Copak já za to můžu, že už jsou šedesátá léta pryč?" V šedesátých létech byla spousta rádií, a regály v jejich archivech více méně prázdné, protože kvalita nahrávek se významně změnila. Před šedesátými lety bylo více méně technicky nemožné, aby někde mohli hrát čtyři muzikanti a slyšely je desetitisíce lidí. Co se v šedesátých letech natočilo, mělo velkou šanci, že se bude hrát. Teď mají všechny stanice velké archivy technicky přijatelně natočené muziky za padesát let..."

Jiří Fadrný, kapelník brněnské skupiny Svítání v rozhovoru s Jiřím moravským Brabcem pro Folk & Country říjen 2005


"...Z hudby se stal hudební smog. Sedíme tu v hospodě, řve tady nějaké rádio, nikdo ho neposlouchá, ale řve. Přijdeš do supermarketu nakupovat a zase tam něco hraje. Lidi to nevnímají, ale ucpávají se jim hlavy hudebním smogem (...) Máš mít možnost neposlouchat. Jedeš v autě, zapneš si rádio nebo ne. Je to tvoje volba. Jsi doma a toužíš po společnosti? Je tu možnost zvolit si společníkem rádio. Ale v hospodě a supermarketu tuhle volbu nemáš. Tahle země je tím postižena. Jezdím poměrně často do Francie a ti by si prostředí takhle akusticky zaneřádit nenechali. V hospodě si chtějí povídat, v marketu nakupovat..."

Ivo Viktorin v rozhovoru s Jiřím moravským Brabcem pro Folk & Country říjen 2005


"...Na jednu stranu jsem mohl zůstat v kapele a dál hrát kvůli penězům hudbu, která mě nebavila, nebo Rolling Stones opustit a začít se věnovat mým koníčkům, na něž jsem do té doby neměl čas. A pro mě mít čas sám na sebe bylo důležitější než vydělávat peníze..."

Bill Wyman v rozhovoru s Honzou Dědkem pro Reflex 38/05


"... Zpřístupnění informací tak přispívá k pádu makléřů, podobně jako před lety přispělo k pádu Ku-klux-klanu.
    Koncem čtyřicátých let si jistý Statson Kennedy lámal hlavu, jak vytáhnout do boje proti zakuklencům v bílých kápích. Stal se členem hnutí a zjistil, jak funguje. Po několika marných pokusech udat jeho vůdce (z nichž valná většina patřila k tehdejší politické špičce) dostal konečně spásný nápad. Prozradil hesla Ku-klux-klanu a tajný jazyk jeho členů tvůrcům populárního rozhlasového pořadu pro děti, jehož protagonistou byl superhrdina, který bojoval proti všem formám zla na Zemi. Zesměšnil klan tak, že se mu ho povedlo, alespoň na čas, zdecimovat. Jeho členové nedokázali unést, že si doma jejich děti hrají na hrdiny, kteří likvidují příslušníky tajného hnutí maskující se skutečným tajným jazykem Ku-klux-klanu..."

Z článku Pavla Černého Dostatečně šílené otázky o knize Freakonomics amerického ekonoma D.Levitta v týdeníku Respekt 26/2005.


"...Ale zejména v muzikálové tvorbě, ale i ve středním proudu není nad to, když toho o vážné hudbě víte co nejvíc, protože se přirozeně opisuje. Ale kde já bych věděl, že Karel Svoboda opsal Lásko má, já stůňu z rudolfínských tabulatur, kdybych je neznal přes vážnou hudbu a přes Spirituál kvintet.
   Opravdu to opsal?
   Jistěže, do poslední noty. Také je to krásná melodie. A jednou v nějakém rozhovoru řekl, že je mu jedno, jestli Černý tvrdí, že opsal nějakého Beethovena, pro něj že je důležité, že si to zpívá celá hospoda..."

Jiří Černý v rozhovoru s Josefem Rauvolfem pro Instinkt 26/2005.


"   ...Živíte se politikou?
Nyní jako předseda parlamentu, asi tak na padesát procent. Stále jsem profesorem francouzštiny a němčiny na vysoké škole. To je mé hlavní zaměstnání. Víte, u nás lidi nemají profesionální politiky moc v lásce, takže to není zvykem ani u vysokých funkcí. Městský parlament se schází jednou týdně, každý člen je v jedné nebo dvou komisích. Politiku děláme v podstatě ve svém volném čase. Dokonce i poslanci v zemském parlamentu mají politiku jen jako půlúvazek. Až ministři jsou plně placení státem.
   Vyhovuje vám to?
No, je to složité, když se připravujete po večerech. Zvláště u tak velkého města, jako je Curych.
   Proč to tedy děláte?
Protože mě to baví. Hodně se na tom učím, třeba o plánování města, o architektuře. Je to tazové permanentní vzdělávání, které je zvlášť pro učitele velmi důležité..."

Prezident Curyšského parlamentu Peter Stähli-Barth v rozhovoru pro Respekt 36/2005. (Curych byl již podruhé za sebou (2004,2005) vyhlášen městem s nejvyšší kvalitou života ze všech světových metropolí v hodnocní společnosti Mercer Human Resource Consulting.)


"...Pro překladatele existují důležitější věci než jen umět mluvit tím či oním jazykem. Je třeba pracovat s textem, s komentářem. Danta nebo Shakespeara bez komentáře nemůžete dobře ani číst, natož překládat..."

Jan Vladislav v rozhovoru s Jiřím Rulfem pro Reflex 28/2005.


"...Techno hudba je součástí našeho života a je nemožné kolem ní chodit jako kolem horké kaše, ať se nám to líbí nebo ne. Stoupenců filozofie freeparty je zhruba 300 000 a spousta z nich mohou být naše děti. Systematická a slepá prohibice s konečnou platností není cestou k inteligentnímu řešení. Zákazy vedou k tomu, že se celé hnutí dále radikalizuje, a nutí ho to k tomu, aby se skrývalo a porušovalo zákon. V každém ppřípadě nesmí dojít k neochotě ze strany administrativy. Nežádám vás o to, abyste organizovali freeparties, ale postarali se o to, aby byly pořádány v přijatelných podmínkách pro obyvatele i návštěvníky..."

...napsal francouzský ministr vnitra Nicolas Sarkozy v dopise všem zemským prefektům v roce 2003 po přijetí zákona omezujícího možnosti pořádání technoparty.


"...Šílenství kolem značky zatěžuje i justici a dává vzniknout až bizarním soudním sporům. Například McDonald's vede už tři desetiletí při s pánem jménem Ronald McDonald. Tento muž má totiž od 50. let v nějaké díře v Illinois restauraci nazvanou McDonald's Family Restaurant. Podobně se vede mnoha dalším obchodníkům, kteří mají tu smůlu, že jsou Irové, jejich jméno začíná na Mc a chtěli by snad po sobě něco pojmenovat..."

Z článku S logem a bez loga Jana Jandourka v Respektu 30/2005.


"...To je běžně rozšířené nedorozumění o tom, jak válka vlastně vypadá. Každá válka je zmatek. Můžu vám zaručit, že v naprosté většině válečných konfliktů na celém světě polovina lidí, která se jich účastní, nemá ponětí, co se děje, kdo střílí na koho a proč. To je jeden z důvodů, proč jsou Američané a Britové tak dobří v tom vzájemně se zabíjet v Iráku.
   Ve válce neexistují žádná pravidla. Můžete ustavit mezinárodní protokol a vytvořit nějaký rámec pravidel válečného konfliktu, který budou nebo nebudou lidé dodržovat. Ale když v terénu vedete válku, platí obecně jen dvě věci: naprostá většina vojáků bojuje z jediného důvodu, a tím je ten, kdo stojí vedle nich a říká jim, že musejí. A za druhé udělají cokoliv na světě, aby přežili..."

James Brabazon v rozhovoru s Kristinou Žantovskou pro Respekt 26/2005. (James Brabazon je uznávaný mezinárodní fotoreportér a filmový dokumentarista, který zaznamenal konflikty v Afganistánu, Číně, Ekvádoru, Kašmíru, Izraeli, Kosovu, Rusku, Zimbabwe a dalších téměř padesáti zemích světa.)


"...talent rozpoznám, vidím, jak krásně běží. A nemusím se ani dívat, stačí, když to slyším..."

Jarmila Kratochvílová v rozhovoru s Lukášem Pollertem pro Lidové noviny 27.7.2004


"...není možné jenom neustále vozit mouku a další mouku. Je třeba zgruntu změnit situaci, aby se tamní lidi mohli živit sami a nepadaly na ně bomby. V určitých fázích totiž může docházet k tomu, že humanitární organizace de facto podporují status quo, podporují místní brutální režim i represe. Když to přeženu, lidi jsou potom stříleni najedení, nikoli hladoví, ale v reálu to končí stejně tak, že jsou mrtví..."

Tomáš Pojar (t.č. ředitel společnosti Člověk v tísni) v rozhovoru se Zbyňkem Petráčkem pro Respekt 32/2005


"...Mojí hlavní činností po léta, kdy se jiní hmoždí zkouškami a zahajováním kariéry, byly věčné procházky ve hvozdech, hledání nymf, válení se nahým tělem na mechu a strašné boje s Bohem, který si usmyslil žít bdě jako člověk..."

Ladislav Klíma


"...Milenecké manželství neexistuje, i když si něco takového ženy často vynucují. 'Ty už mě nemáš rád, nekoupils mi květiny, zapomněl jsi na výročí svatby.' Taková romantická deklamace vztah obrovsky ničí. Manželství musí být párová instituce, což lidi stále neradi slyší. Myslí si, že se berou, aby uskutečnili lásku a byli šťastní. To je veliký omyl!..."

Miroslav Plzák


"...Jednou se v autě máma táty zeptala, kolik by byl ochoten investovat do vzdělání svých dětí, a táta řekl, že úplně všechno, že by klidně prodal i barák. Bylo strašně hezký to slyšet..."

dvacetiletá studentka


"...Rosalia vyžadovala pravdivost výrazu. Vzpomínám na dobu, kdy jsem ztvárnila roli Panny Marie v Ukolébavce Ježíška. Udělala jsem elegantní pohyb paží, a ona řekla, že mi nevěří. Chtěla, abych zatlačila na její ruku nejen paží, ale celým tělem. V tu chvíli to bylo pravdivé a mně najednou přišlo na mysl, že jsem celá ta léta lhala. Že jsem předváděla jen gesta pažemi a nic víc. Když jsem se pak vrátila do Brna, začala jsem tančit celým tělem. Sebemenší pocit musel být v trupu, to mělo sílu. Opravovala jsem všechno podle principu, že mám být pravdivá, a tím jsem se začala odlišovat od svého okolí...."

Zora Šemberová - česká balerína a choreografka, držitelka ceny Thálie za celoživotní mistrovství v rozhovoru pro časopis Dance Time.