Gato
ZENOVÁ KOČKA - KOCOUŘÍ ČARODĚJ

Gato není žádný cizinec, jak by se podle jména mohlo zdát. Je to pseudonym Čecha, který ve své knize stručně popisuje vlastní zkušenost se dvěma cestami, kterými kráčel životem a vzájemně je zde srovnává. Jednou z nich je cesta indiánských čarodějů, dle učení Dona Juana, tak jak ji popisuje Carlos Castaneda ve svých knihách (dříve než v Čechách vyšly), druhou cestou je zenová praxe. Možá těžké čtení pro toho, kdo není ochoten připustit "nadpřirozené jevy" a jiné pohledy na to, co nazýváme realitou. Ve stejné edici vyšly ještě dvě knížky. V Uniknout Orlovi autor stručně shruje to, co píše Carlos Castaneda ve svých devíti knihách, Cesta čarodějek je pak nahlédnutím na učení Dona Juana z pohledu jeho žaček, neboť toto učení je pro ženy odlišné. Autor ještě vydal knihu povídek, které vás možná velmi překvapí, pod názvem Soumrakodlak.

Doba, ve které žijeme, mě čímsi fascinuje. Všechna tabu už padla, všechna tajná učení jsou odhalována a zpřístupňována veřejnosti, náboženství se stala institucemi, které urputně obhajují sebe samy, věda naopak začala sebe samu popírat, každá informace je k mání a každé místo na Zemi je dosažitelné. Kdosi spočítal, že je již více živých než kdy všech mrtvých dohromady. Při dostatečném záměru a vůli se člověk může stát kýmkoliv, od kosmonauta po šamana.
       O to příhodnější mi připadají slova dona Juana: "Všechny cesty jsou tím stejným. Nevedou nikam. Končí v křoví. Přesto jedna otázka má hluboký smysl. Otázka Má tato cesta srdce? Jestliže má, je to dobrá cesta. Jestliže nemá, není k ničemu. Žádná cesta nevede nikam, ale jedna má srdce a druhá ne. Ta první dělá tvé putování radostným a dokud po ní kráčíš, jsi s ní zajedno. Ta druhá tě nakonec přiměje proklít svůj život. Ta první tě činí silným, ta druhá tě vysiluje. (…)
       Je spousta cest, které vedou k onomu Nejvyššímu tajemství - odevzdání, hraní si, usilování, zkoumání, pohroužení…
       Stejně tak je mnoho létajících koberců - tantra, jóga, šamanismus, ale žádný z těchto koberců nás nedopraví do cíle. Vždy jenom k cíli. Kousíček od cíle… ale nikdy ne až tam… (…)
       Existuje ovšem spousta nauk, od asketických po smyslné, od mučednických po černou magii. Jedny nauky vedou jen k posilování ega a k nabytí schopností, pomocí kterých jejich stoupenec ukojí své choutky. Všechny nauky hovění si ve vlastních libůstkách a sebedůležitosti končí v zármutku, i když se dlouho zdají příjemné.
       Dobré nauky, nauky se srdcem, nás vždy nabádají k tomu, abychom se postavili čelem ke svému egu, sebelítosti a sebedůležitosti a bez milosti je vykořenili. Tyto cesty jdou mnohdy ruku v ruce s konvenčním neúspěchem a trpkými zkušenostmi. Pokud však uspějeme, zlá karma nás opustí.
       Je mnoho krásných nauk, které učí, jak se stát dobrosrdečným a laskavým. Při vytrvalé praxi se může každý stát dokonalým mistrem. Ale to stále ještě není v cíli. (…)
       Kráčet po cestě, která má srdce, je fantastické dobrodružství plné zvratů a podivuhodných souher okolností. Je to jako šplhání na horu. Čím je člověk výš, tím větší má rozhled. Když už je skoro nahoře, tuší už i to, co uvidí ze samotné špičky. Slova mudrců nabývají svého smyslu. Vlastně jejich slova nebyla nikdy zahalena, to pouze mysl byla v klamu.
       Mé názory na ledacos se na mé pouti mnohokrát změnily. Často jsem něčeho zanechal a pak se k tomu opět vrátil, protože žádná poučka není univerzální. Jak říká don Juan, nejdůležitější je být bezúhonný, to znamená být opravdový v úmyslech, citech i jednání. Dát do svých činů vše a nikdy nemít zadní vrátka. Tato opravdovost je tím, co rozhoduje o výsledku.
       Když člověk kráčí dál, zjistí, že není žádný výsledek - prohra i vítězství jsou dva konce jedné hole. A nebo, lépe řečeno, není žádné já, které by mohlo vítězit či prohrávat.
       Na počátku své cesty jsem se domníval, že musím někam dospět, něco dokázat nebo splnit nějaký úkol. Čím více se mi otevíraly oči, chápal jsem, že všechny takové myšlenky jsou bludem. Všechny tyto úvahy jsou plozeny lidským egem - právě tím, které se jednoho dne narodilo a jednoho dne zemře. Oním lidským já, jež je kořenem všech problémů. Chápal jsem čím dál víc, že jediným úkolem, dá-li se to tak nazvat, je čistit mysl od náklonností a zavrhování, od ulpívání i tendencí něčemu se vyhýbat. Že je třeba zbavit se všech názorů a koncepčního myšlení.
       Uvědomil jsem si, že všechno je v pořádku, že svět je v pořádku, že já jsem v pořádku. Že není kam dojít, neboť celý vesmír je jedna Mysl. A tato Mysl je Buddha a Buddha je Mysl. Uvědomil jsem si, že celý svět se všemi svými dobrými i zlými bytostmi je Buddha, který učí, že dobrý čin má dobré následky a špatný čin špatné následky. Každý člověk je zároveň žákem i učitelem, trpícím i trestajícím, konajícím i přijímajícím. Také jsem pochopil, že i tato slova jsou prázdná.
       Tady kdesi začíná zářit dokonalá Prázdnota. Ono NIC zenového mistra z úvodu této knížky. Už jsou mi srozumitelná slova, že Poznání je nepotřebný trus, že není nic k dosažení, nic, co by se dalo získat, nic, co by se dalo pochopit, nic co by se dalo podržet. To všechno jsou jen přeludy nepokojné mysli, mraky, jež brání vidět svět v celé jeho kráse.
       Zde na této Zemi je jen kráčení životem. My sami si toto putování děláme krásným a radostným, nebo chmurným a nudným. V tom je naše úžasná svoboda.

 

© Gato. Vydalo Ohnisko 1998