Forest Carter
ŠKOLA MALÉHO STROMU

Knížka o dětství chlapce jménem Malý strom, který je od svých čtyř let vychováván dědečkem a babičkou, což jsou Indiáni - Čerokíové. Příběh je nahlížený očima Malého stromu a přestože končí smutně, je nádherný. Jako ukázku jsem vybral úryvek, který už jsem četl mnohokrát a ještě se nestalo, aby mě nedojal (a to dokonce i při přepisování do počítače). A bodejť by ne. Je prodchnutý opravdovou Láskou, Láskou všech aktérů (včetně zvířat), snad se vším, co k ní patří: strachem, obětováním se i obětováním, krví, smrtí, vysílením, klidem, nahotou, zručností, bolestí, přírodou, radostí, smíchem, slzami, vtipem, rozhodností, zdatností a vytrvalostí, moudrostí,... Jako bych ten příběh už jednou prožil. Jako bych byl Malý strom, který se zrakem zamlženým slzami, běží bez dechu lesem a každou chvíli padá do potoka...

Bylo asi poledne, nejvhodnější doba pro lovení ryb rukama. Slunce pálí do potoka, ryby si leží v chládku pod břehy a dřímou.
       Lehnete si na břeh, ponoříte ruce do vody a opatrně vyhledáváte ryby v dutinách pod břehem. Když takovou dutinu najdete, šmátráte pomalu a lehce, až ucítíte rybu. Máte-li dost trpělivosti, můžete rybu hladit po bocích a bude vám klidně ležet dál.
       Pak ji chytnete jednou rukou za hlavu a druhou za ocas a vytáhnete ji snadno z vody. Chvíli to trvá, než se to člověk naučí.
       Toho dne dědeček ležel na břehu, když už před tím vylovil z vody sumce. Nemohl jsem najít žádnou rybí dutinu, a tak jsem šel dolů po proudu. Lehl jsem si, strčil ruce do vody a pátral po dutině. Náhle jsem vedle sebe uslyšel nějaký zvuk. Bylo to suché zaharašení, které se zrychlovalo, až se proměnilo v neustálé drnčení.
       Obrátil jsem tím směrem hlavu. Byl to chřestýš. Připraven udeřit, hlavu ve vzduchu, díval se na mě sotva šest palců od mé tváře. Strnul jsem, nemohl jsem se ani pohnout. Byl tlustší než má noha a viděl jsem, jak se mu pod suchou kůží vlní žebra.
       Zuřil. Dívali jsme se jeden na druhého. Šlehal mi jazykem málem u obličeje, rudé zlé oči přivřené. Koncem ocasu vířil čím dál rychleji, chřestivý zvuk se stále stupňoval. Pak se jeho hlava ve tvaru velikého V začala trochu komíhat sem a tam, rozhodoval se, na kterou část mého obličeje udeřit. Věděl jsem, že mě chce uštknout, ale nedokázal jsem se ani hnout. Na mě a na hada padl stín. Kroky jsem neslyšel, ale věděl jsem, že to je dědeček. Tiše a lehce, jako by chtěl poznamenat jen něco o počasí, dědeček řekl: "Nevobracej se, ani se nehni, Malej strome, ani nemrkej." Což jsem ani nemohl. Had zvedl hlavu a chystal se zaútočit. Zdálo se mi, že se nikdy nepřestane zvedat.
       A pak, jedním rázem, se mezi mým obličejem a hadem objevila dědečkova velká ruka. Chřestýš se vztyčil ještě víc. Začal syčet a bez přestání chřestil. Kdyby dědeček pohnul rukou, nebo ji odtáhl, had by mě uštkl rovnou do tváře. To jsem věděl docela jistě. Ale nestalo se. Ruka tam stála pevně jako skála. Viděl jsem silné žíly na horní straně dědečkovy paže. Stály na ní kapičky potu, třpytily se na kůži předloktí, hnědého jako měď. Ruka se nechvěla, ani se nepohnula.
       Chřestýš zaútočil rychle a tvrdě. Zasáhl dědečkovo předloktí jako kulka; ale ani teď se ruka nepohnula. Viděl jsem, jak se jehličky jedovatých zubů zabořily do svalu, chřestýšovy čelisti objaly téměř polovinu dědečkovy paže.
       Pohnula se však druhá dědečkova ruka. Chytil chřestýše za hlavu a stiskl. Chřestýš se odpoutal od země a začal se svíjet kolem druhé paže. Mlátil dědečka po hlavě svým chřestidlem a bil ho do tváře. Ale dědeček nepustil. Hada jednou rukou úplně udusil, až jsem slyšel, jak mu praskla páteř. Potom s ním praštil o zem.
       Dědeček si sed na zem a vytáhl dlouhý nůž. Rozřízl místo, kam ho had uštkl. Krev mu tekla po ruce a po předloktí. Lezl jsem po dědečkovi, byl jsem slabý jako moucha, zdálo se mi, že se snad už nikdy nepostavím. Opřel jsem se o dědečkovo rameno a pomalu se vztyčil. Dědeček sál krev z řezných ran a plival ji na zem. Nevěděl jsem, co mám dělat, dostal jsem ze sebe jenom: "Dík, dědečku." Dědeček se na mě podíval a usmál se. Krev měl rozmazanou po ústech a tvářích.
       "Himlkruci," řekl dědeček, "že sme tomu zkurvysynovi dali co proto, ne?"
       "Ano pane," řekl jsem a hned mi bylo lepší. "Dali jsme mu co proto, zkurvysynovi." Ačkoliv jsem si vlastně nedokázal uvědomit, že bych se při tom nějak zvlášť vyznamenal. Dědečkova ruka začínala rychle otékat. Modrala. Vzal svůj dlouhý nůž a rozřízl rukáv jelenicové košile. Paže už byla dvakrát silnější než ta druhá. Dostal jsem strach.
       Dědeček sundal klobouk a začal si ovívat obličej. "Horko jak v pekle," řekl. "Trochu divný v tomhle ročním vobdobí." Tvář se mu podivně měnila. Teď už mu začala modrat i paže.
       "Doběhnu pro babičku," řekl jsem a dal se do běhu. Dědeček se za mnou díval, oči upřené na mě, ale jako by z velké dálky.
       "Asi si dám dvacet," řekl měkce, "bude mi líp."
       Běžel jsem stezkou dolů. Země jsem se dotýkal snad jen prsty. Neviděl jsem dobře, oči jsem měl zamlžené slzami, ačkoliv jsem neplakal. Když jsem doběhl do údolí, měl jsem pocit, jako bych měl na prsou oheň. Chvílemi jsem padal, dokonce i do potoka, ale hned jsem se vyškrábal a hnal to dál. Odbočil jsem ze stezky a dral se křovím a trním. Věděl jsem, že dědeček umírá.
       Když jsem doběhl na mýtinu, srub se zdál rozmazaný a pokřivený. Pokusil jsem se zavolat babičku, ale nevydal jsem ze sebe ani hlásku. Vpadl jsem do kuchyňských dveří babičce rovnou do náručí. Babička mě přivinula a omyla mi obličej studenou vodou. Hleděla ne mě klidně a řekla: "co se stalo - kde?" Snažil jsem se to ze sebe vypravit: "Dědeček umírá…" zašeptal jsem, "chřestýš… na břehu u potoka." Babička mě pustila rovnou na zem. Což mi vyrazilo poslední dech.
       Popadla nějaký pytel a byla pryč. Dodnes ji vidím: dlouhá sukně, dlouhé copy jí poletují po zádech a její malá chodidla v mokasínech se ani nedotýkají země. Uměla běžet! Neřekla ani slovo, ani "můj Bože", vůbec nic. Nezaváhala, ani se neohlédla. Klečel jsem na všech čtyřech v kuchyňských dveřích a volal za ní: "Nenech dědečka umřít!" nezpomalila, z mýtiny zamířila rovnou na stezku. Křičel jsem, jak jsem mohl nejvíc, a ozvěna to odrážela údolím: "Nenech ho umřít, babičko!" V duchu jsem věděl, že babička ho umřít nenechá.
       Vypustil jsem psy a ti se s vytím a štěkotem pustili stezkou za babičkou. Běžel jsem za nimi ze všech svých sil. Když jsem tam doběhl, dědeček ležel bezvládně na zemi. Babička mu podložila hlavu. Psi pobíhali kolem a kňučeli. Dědeček měl zavřené oči a paži téměř černou. Babička mu znovu rozřízla ruku, sála a plivala krev na zem. Když jsem tam doklopýtal, babička ukázala na břízu. "Sloupni kus kůry, Malý strome!"
       Vzal jsem dědečkův nůž a seřízl ze stromu pruh březové kůry. Babička zapálila oheň, k tomu právě použila březovou kůru, protože hoří jako papír. Z potoka nabrala vodu, zavěsila nad oheň plechovku a dávala do ní kořeny a semínka a taky nějaké byliny, které vybírala z pytlíku. Nevím, co tam dávala, ale tou hlavní přísadou byla divizna, protože babička říkala, že dědeček potřebuje něco na dýchání.
       Dědečkova hruď se zvedala pomalu a těžce. Zatímco se plechovka ohřívala, babička vstala a rozhlížela se kolem sebe. Já neviděl vůbec nic, ale asi o padesát yardů dál, pod strání, hnízdila na zemi křepelka. Babička si rozepla svou dlouhou sukni a nechala ji klesnout k zemi. Pod ní neměla nic. Měla nohy jako mladá dívka, pod kůží měděné barvy jí hrály dlouhé svaly.
       Vršek sukně svázala a na spodek přivázala několik kamenů. Pak se jako dech vánku plížila k hnízdu křepelky. V pravou chvíli, věděla přesně kdy, jakmile se křepelka vznesla z hnízda, hodila přes ni svou sukni. Křepelku přinesla, rozřízla ji za živa od prsíček k zadečku a rozprostřela ji, ačkoliv se ještě třepetala, na dědečkovu ránu. Držela třepetající se křepelku dlouho na dědečkově ruce, a když ji sundala, byl vnitřek křepelky docela zelený. Byl to hadí jed.
       Večer se nachyloval a babička na dědečkovi pracovala dál. Psi seděli kolem a pozorovali nás. Snesla se noc a babička mi řekla, abych přikládal víc na oheň. Říkala, že musíme dědečka držet v teple a že s ním nesmíme hýbat. Přikryla ho svou sukní. Stáhl jsem si jelenicovou košili a položil ji taky na dědečka. Sundával jsem si gatě, ale babička řekla, že to není třeba, že nejsou ani tak velké, aby přikryly jednu dědečkovu nohu. Což opravdu nebyly.
       Přikládal jsem na oheň. Babička mi řekla, abych rozdělal ještě jeden u dědečkovy hlavy. Udržoval jsem tedy dva ohně. Babička si k dědečkovi lehla, přitiskla se k němu a říkala, že i její teplo trochu pomůže, a tak jsem si i já přilehl k dědečkovi z druhé strany; ačkoliv mě napadlo, že nejsem dost veliký, abych ho nějak výrazně ohříval. Ale babička říkala, že to pomáhá. Řekl jsem babičce, že si prostě vůbec nedovedu představit, že by dědeček umřel.
       Vyprávěl jsem jí, jak se to všechno odehrálo a že si myslím, že je to má vina, protože jsem nedával pozor. Babička řekla, že to není ničí vina, ani toho chřestýše. Říkala, že se u něčeho, co se prostě stalo, nemá hledat vina ani zásluhy. Cítil jsem se trochu lepší, ale ne moc. Dědeček začal mluvit. Byl zase malý kluk, běhal po horách a vyprávěl o tom. Babička říkala, že si na to vzpomíná ve spánku. Mluvil a mluvil, bez konce, celou noc. Těsně před svítáním se utišil a začal klidně a pravidelně dýchat. Řekl jsem babičce, že jak to vidím, není vůbec možné, že by teď dědeček ještě umřel. Babička řekla, že ne. Usnul jsem mu s hlavou v podpaží.
       Vzbudil jsem se s úsvitem, zrovna když se hor dotkly první paprsky. Dědeček se zčistajasna posadil. Podíval se dolů na mne a pak na babičku. Řekl: "Bože můj, Včeličko. Jeden se nemůže na chvíli už ani natáhnout, aby ses při tom neslíkla a nepokoušela ho."
       Babička plácla dědečka přes pusu a smála se. Vstala a oblékla si sukni. Věděl jsem, že dědeček je v pořádku. Nechtěl jít domů, dokud nestáhne chřestýše. Říkal, že mi babička udělá z kůže opasek. Což taky udělala.
       Zamířili jsme dolů stezkou zpátky ke srubu, psi běželi před námi. Dědeček byl trochu slabý v kolenou, držel se pevně babičky; věděl jsem, že mu pomáhá v chůzi. Poklusával jsem za nimi a bylo mi snad vůbec nejlíp od té chvíle, co jsem přišel do hor.
       Ačkoliv se dědeček nikdy nezmínil o tom, jak postavil svou ruku mezi mě a hada, byl jsem si jist, že po babičce byl dědeček opravdu můj a já jeho, že mě miloval víc než kdokoli jiný na světě, snad i víc než Modráček.

 

The Education of Little Tree, © 1976. České vydání: Kalich 1993,
překlad: Lubomír Miřejovský 1993.