Jiří a Markéta Královcovi
PUTOVÁNÍ SPOKOJENÉHO ČLOVĚKA

Úžasně milá a laskavá knížečka manželů Královcových, zakladatelů nadace Klíček a dětského hospicu. Je to vlastně soubor na sebe navazujících příběhů, které byly zdramatizovány na letních táborech a slouží jako legenda pro celotáborové hry. Málokterá knížka dokáže takhle krásně pohladit a zároveň přitom ukázat, že by mohlo být něco špatně. Knížka je pohříchu málo známá. Zaplaťpánbůh, že jí vydali Tomíci alespoň v rámci vlastních možností, ale jsem přesvědčen, že by si zasloužila mnohem větší náklad, pevnou vazbu (už se mi rozpadá druhá) a dostupnost v knihkupectvích.

ČLOVĚK: Hvězdo! No tak hvězdo, kde vězíš?

HVĚZDA: Tady jsem. Vždyť jsem pořád s tebou.

ČLOVĚK: Takže ty to všechno víš?

HVĚZDA: Co jestli vím?

ČLOVĚK: Takže tys to všechno viděla?

HVĚZDA: Co jestli jsem viděla?

ČLOVĚK: No co jsem prožil. Ty hrůzy. Já jsem, blázen jeden, vyšel na tu cestu, jak jsi říkala. Tys mi slíbila, že se o mě postaráš, a přitom…

HVĚZDA: Schází ti něco?

ČLOVĚK: Jestli mi něco schází? Ty se ptáš, jestli mi něco schází? Tady jsem si toho napsal celý seznam. Víš třeba, v kolik jsem dneska vstával? V sedm hodin! V sedm hodin jsem vstával! To je ještě noc, a já jsem vstával.

HVĚZDA: Ranní ptáčata vstávají mnohem dřív.

ČLOVĚK: Víš co mi ranní ptáčata můžou? Ty mi můžou bejt ukradený. Já nejsem žádný ranní ptáče. Nemám peří a nežeru červy. A když jsme u toho jídla - už tři dny jsem neměl ani kousek masa. A já mám masíčko tak rád - bůček nebo slaninu, nebo kousek divočiny na špeku s vínem… A tys mi přitom slíbila…

HVĚZDA: Slíbila jsem ti, že budu pořád s tebou, že tě nenechám umřít hlady a že budeš mít střechu nad hlavou.

ČLOVĚK: Tys mi slíbila, že mě nenecháš o hladu, a já jsem neměl ani kousek masa…

HVĚZDA: Tamhle v lese žije srnka. Tak si vezmi sekeru, zabij jí a udělej si maso. Co si opatříš sám, to je tvoje věc.

ČLOVĚK: Počkej, jak to myslíš - zabij.

HVĚZDA: No vezmi si sekeru a zabij jí.

ČLOVĚK: Ale já ji nechci zabít, já chci maso.

HVĚZDA: Jinak to nejde.

ČLOVĚK: No tak dobře. Tak mi půjč tu sekeru a já jí zabiju, že se bude divit.

(Přichází srna.)

ČLOVĚK: Tohle je srna?

HVĚZDA: Tohle je srna.

ČLOVĚK: Hele, hvězdo, počkej. Hele, zabij ji za mě. Tady je ta sekera, ona se po mně ta srna tak divně dívá… Na, tady máš tu sekeru, já půjdu támhle za stan a ty jí zatím práskneš a já pak přídu…

HVĚZDA: My, hvězdy, nezabíjíme. My se jen díváme a svítíme a víme.

ČLOVĚK: Co víte?

HVĚZDA: Víme svý.

ČLOVĚK: Hvězdo, když ta srnka má takový krásný oči. Takový hluboký. Vždyť já do ní tou sekerou prostě nemůžu to… Nemůžu.

HVĚZDA: To je tvoje věc.

ČLOVĚK: Kdyby to nebyla srna, ale třeba prase. To by bylo lepší. Prase, to je takový prase, smrdí, chrochtá, tomu bych tou sekerou takovou vyťal…

HVĚZDA: Tamhle jde prase.

ČLOVĚK: To je prase?

HVĚZDA: To je prase.

(Chvíli ticho. Prase a člověk se na sebe dívají.)

ČLOVĚK: Tak tomu bych nevyťal. Ňáký jiný.

HVĚZDA: Všechny jsou takový.

ČLOVĚK: No tak s tím počkáme. Stejně si s tebou musím vyřídit jiný věci. Ráno se mi chtělo na záchod.

HVĚZDA: To je normální.

ČLOVĚK: Na velkou.

HVĚZDA: To je taky normální.

ČLOVĚK: Ale to já vím, že je to normální. Ale co jsem kvůli tomu musel podniknout, to vůbec normální není. Musel jsem jít, vyšplhat na takovou kládu - jako na bradla, a mně tělocvik nikdy nešel… Zkoušelas někdy na bradlech tlačit? Já se na nich vždycky sotva udržel a ještě tlačit…

HVĚZDA: My hvězdy netlačíme. Jsme uzpůsobeny jinak.

ČLOVĚK: No to je vidět. To je všechno z toho. Kdybyste normálně tohle, chodily na záchod, tak mě v životě nemůžeš hnát na takovej skřipec.

ČLOVĚK: A taky jsem přišel k potoku, že se tam umeju, jak jsi říkala, a víš, jaká tam tekla voda? Studená. Úplně studená. Díval jsem se, jestli tam někde vedle neteče ještě potok s teplou, na Islandě to tak prej mají, ale nebylo tam nic, jen kamení a žáby.

HVĚZDA: A umyl ses?

ČLOVĚK: Vždyť říkám, že to bylo studený. No prsty jsem tam smočil a protřel jsem si oči, ale ještě teď je mi zima. Abychom to zkrátka shrnuli - potřeboval bych svůj záchod a koupelnu a pak by to docela šlo. Vlastně nešlo. Svojí postýlku bych ještě potřeboval. Svůj ducatý polštářek. Svojí peřinku, co ve tmě vypadá jako měkoučký hrošík. Sladký tlusťoučký hrošík. Tady je mi zima, všechno mě tlačí a místo pod peřinou spím v takovým pytlíku.

HVĚZDA: To je spací pytel.

ČLOVĚK: To vůbec není spací pytel, to je probouzecí pytel a mučicí pytel a nic horšího jsem už dlouho neviděl. Větvičky mě tlačí, cítím každý hrbol, budím se zimou a v sedm hodin už je toho tolik, že musím vylézt ven a jít do tý zimy, protože bych v tom pytli nevydržel už ani o minutu dýl. Možná bych vstal i dřív, ale ve tmě se bojím. Vsadil bych se, že ranní ptáčata vstávají tak brzo, protože spí v něčem podobným. A že jsou vzhůru tak dlouho, protože se jim do toho večer vůbec nechce zpátky. A že celej den pracujou, aby na to všechno nemuseli myslet. Zkrátka hvězdo, ne že bych tě chtěl urazit, tak špatný to zase nebylo, myslím, že doma před usnutím si na tebe občas vzpomenu, ale teď bych zas docela šel zpátky. Myslím domů.

HVĚZDA: Tak se vrať domů. Snad to najdeš.

ČLOVĚK: Počkej - ty už mě nepovedeš?

HVĚZDA: Hvězdy mohou vést pouze na cestu, jenom směrem k cíli. My nemůžeme vést z cesty. Ale snad se najde někdo, kdo tě vezme zpátky, když se bez té své spousty věcí nedokážeš obejít.

ČLOVĚK: To jako já? Ty myslíš, že se chci vrátit proto, že něco nedokážu? No to se mýlíš, to není kvůli tomu, že něco nedokážu; všichni lidi, se kterýma jsem se kdy setkal - doma a ve škole i moje hospodyně, co ke mně chodí ve středu, všichni vždycky žasli, co všechno dokážu! Já sám žasnu, co všechno dokážu, a sám si občas, i doma, tak dvakrát denně musím před zrcadlem říkat: Člověče, všechna čest. Takových jako ty po světě moc nechodí.

(Ticho.)

ČLOVĚK: Hvězdo, proč nic neříkáš?

(Ticho.)

ČLOVĚK: Tak hvězdo! Kde jsi? A proč nic neříkáš?!

(Ale je ticho a hvězda není vidět ani nic neříká.)

 

© Jiří a Markéta Královcovi, vydala Asociace TOM 1997