John Holt
PROČ DĚTI NEPROSPÍVAJÍ

...

Nedávno předváděl Dr.Gattegno ukázkovou hodinu v Lesley-Ellis School. Nevěřím, že na ni někdy zapomenu. Bylo to jedno z nejpozoruhodnějších a nejpohnutějších představení, jaké jsem ve svém životě shlédl.
       Pro tuto ukázkovou hodinu byla vybrána skupina duševně těžce postižených dětí. Šlo o pět nebo šest dětí asi ve věku čtrnácti nebo patnácti let. Některé z nich, až na nezvykle bezvýrazné tváře, vypadaly úplně normálně; mě zaujal chlapec na konci stolu. Vysoký, bledý, černovlasý. Sotva jsem někdy viděl v lidské tváři tolik obav a napětí jako u něho. Neustále se rozhlížel po místnosti jako ptáče, jako by se nepřátelé mohli vynořit z každého jen chvilku nestřeženého kouta. Neustále pohyboval jazykem, chvíli nadouval jednu tvář, pak zase druhou. Pod stolem se drbal – spíš škrábal – jednou rukou na noze. Bylo hrozné s smutné pozorovat ho.
       Gattegno se dal do práce bez nějakých formalit nebo úvodu, žádné uvolňování atmosféry nebo žertování. Pomůže vám lépe pochopit, co se dělo, budete-li opravdu provádět operace, které budu popisovat, pokud máte soupravu tyčinek k dispozici. (Pozn.: Jedná se o pomůcku pro výuku matematiky. Jde o sadu, která obsahuje množství tyčinek různých délek od 1 do 10 cm, přičemž každá konkrétní délka má svou specifickou barvu.) Napřed vzal Gattegno do ruky dvě modré (9) tyčinky a mezi ně vložil tamvozelenou (6), takže mezi dvěma modrými tyčinkami a nad tmavozelenou byla 3 cm dlouhá mezera. Vyzval skupinu: „Udělejte to samé.“ Udělali to. Potom pokračoval: „Teď najděte tyčinku, která přesně vyplní to prázdné místo.“ Nevím, jak jiné děti úkol plnily, sledoval jsem toho tmavovlasého chlapce. Jeho pohyby byly křečovité, horečnaté. Když uchopil tyčinku z hromádky uprostřed stolu, stěží ji dokázal zasunout mezi modré tyčinky. Po několika pokusech zajistil, a ostatní také, že světle zelená (3) tyčinka vyplní to prázdné místo.
       Potom Gattegno zatřásl tyčinkami, které držel za horní okraj, aby ta tmavozelená vypadla. Pak tyčinky obrátil, takže nyní byla 6 cm velká mezera tam, kde původně byla tmavozelená tyčinka. Požádal skupinu, aby udělala totéž. To se stalo. Potom je vyzval, aby našli tyčinku, která to místo vyplní. Vybrali z hromádky tu tmavozelenou tyčinku, která právě vypadla z toho místa? Ani jeden to neudělal. Následovaly další pokusy a omyly. Nakonec všichni zjistili, že je třeba tmavozelená tyčinka.
       Pak Gattegno zatřásl tyčinkami tak, aby vypadla světle zelná a vznikla původní 3 cm dlouhá mezera, a znovu tyčinky obrátil tak, že prázdné místo bylo nahoře. Znovu děti požádal, aby prázdné místo vyplnily, a ty opět pomocí pokusů a omylů zjistily, že je k tomu třeba světle zelená tyčinka. Stejně jako dříve potřeboval tmavovlasý chlapec několik pokusů, aby našel tu správnou, Ty pokusy se zdály být zcela náhodné.
       I když se tomu těžko dá uvěřit, Gattegno opakoval celý cyklus aspoň čtyřikrát nebo pětkrát, dokud všichni nedokázali vybrat potřebnou tyčinku bez váhání a zkoušení. Říkal jsem si, když jsem to sledoval: „Jaké to musí být, mít takovou chabou představu o tom, jak svět funguje, tak slabý cit pro pravidelnost, řád a smysl věcí?“ Je to velký nápor na představivost vrátit se zpět, zpět tam, kde jsme toho věděli tak málo, jako tyto děti. Nespočívá to jenom v tom, nevědět to nebo ono. Znamená to žít ve tejném světě, v jakém žijí velmi malé děti, ve světě, který je naprosto vrtošivý a nepředvídatelný, ve kterém nic nemá cokoliv společného s něčím jiným – s tím rozdílem, že tyto děti, oproti většině malých dětí, dospěly k závěru, že tento svět je nepřítel.
       A potom jsem zpozoroval, že ten tmavovlasý chlapec pochopil. Něco „cvaklo“ uvnitř jeho hlavy a hned poprvé, s rukou viditelně se třesoucí vzrušením, sáhl bez zkoušení pro správnou tyčinku. Stěží ji dokázal zasunout na správné místo. Fungovalo to! Jeho jazyk pohybující se v ústech a ruka vracející se ke škrábání nohy pod stolem zdvojnásobily svoji rychlost. Když přišel čas obrátit tyčinky a zaplnit to druhé prázdné místo, byt tak vzrušený, že téměř nedokázal uchopit tyčinku, kterou chtěl; ale dostal ji tam. „Patří tam! Patří tam!“ vykřikl a zvedl tyčinky tak, abychom to všichni viděli. Jeho vzrušení a radost dohnaly mnohé z nás k slzám, také tím, že jsme si uvědomili, jak obrovský skok ve svém myšlení právě udělal.
       Po nějaké době Gattegno zopakoval stejný úkol, ale pro změnu s karmínovou (4) a žlutou (5) tyčinkou mezi modrými. Tentokrát tmavovlasý chlapec potřeboval pouze jedno opakování k tomu, aby se přesvědčil, že to jsou ty tyčinky, které potřebuje. Byl klidnější, jistější; věděl.
       Opět pomocí tyčinek jim Gattegno ukázal, co tím myslíme, když říkáme, že nějaká věc je polovinou jiné. Použil bílou (1) a červenou (2) tyčinku, a červenou a karmínovou (4), aby vysvětlil význam „poloviny“. Potom je požádal, aby našli polovinu několika jiných tyčinek, což tmavovlasý chlapec dokázal.
       Tehdy jsem si to neuměl vyložit jinak, a neumím to ani teď, než že ten chlapec během ukázkové hodiny sehrál roli člověka s vysokou inteligencí a vykonal duševní práci velmi vysoké kvality, ať už jeho IQ bylo považováno za jakkoliv nízké a jakkoliv reagoval na život, který obvykle zakoušel. Uvážíme-li, kde začal a kde skončil, uvážím-li ten nesmírný rozsah matematického území, kterým prošel nejvýše za čtyřicet minut, je těžké nedospět k závěru, že v tom chlapci je ukryta mimořádná duševní kapacita.
       Je tragédií jeho života, že se už pravděpodobně nikdy nesetká s člověkem jako je Gattegno, který chápe to, co chápe jen málo učitelů, že je jeho povinností vstoupit v kontakt s myšlením jeho žáků, bez ohledu na to, kde a co to může být, a který má dostatek intuice a představivosti, aby to dokázal. Nezabýval se příliš postiženými dětmi, ale ihned pochopil to, co by mně trvalo dny nebo týdny, anebo bych to nepochopil nikdy: že k tomu, aby dosáhl kontaktu s inteligencí těchto dětí, aby jim poskytl pevný základ, na kterém mohou stát a pohybovat se, musí se vrátit daleko, daleko zpět, k samotným počátkům jejich učení se a chápání. Ani to nebylo všechno, co s sebou na hodinu přinesl. Stejně důležitý byl jistý respekt k těmto dětem a přesvědčení, že za správných podmínek jsou schopné a také dokážou prvotřídně uvažovat. V jeho chování nebyla žádná blahovolná lítost ani jakákoliv pozorovatelná účast. Během hodiny nebyl pro děti nic méně než kolega, se kterým se společně snažili řešit obtížný problém – a vyřešit ho.

Podstata této události může být špatně pochopena; a opravdu je špatně chápána. Mnoho lidí si po vylíčení Gattegnovy práce s těmito chlapci bude myslet, že říkám, že kdyby jen Gattegno mohl strávit s nimi dost času, udělal by z nich bystré děti. To vůbec netvrdím. Chci jen říct, že to byly bystré děti. Gattegno udělal to, že jim během asi hodiny dal k dispozici miniaturní kousek světa, na kterém si mohly vyzkoušet inteligenci, kterou už měly, kousek světa, kde mohly dělat něco skutečného a kde mohly samy vidět, zdali to, co dělají, funguje nebo ne.
       Mnozí lidé, když nakonec pochopili, že lidská inteligence, chápeme-li ji a jakémkoliv širokém a důležitém smyslu, není pevná, ale vysoce proměnlivá, mohou dělat a skutečně také dělají chybný závěr, že se nyní můžeme rozhodnout „vyučovat“ inteligenci stejně, jako jsme měli dosud ve zvyku „vyučovat“ matematiku, angličtinu, historii. Ale pro inteligenci platí přesně totéž, co vždy platilo pro školní předměty, že vyučování – „Já vím něco, co byste měli vědět, a přinutím vás, abyste se to naučili“ – je tím, co ze všeho nejvíce překáží učení.
       Není nutné dělat z lidských bytostí chytré tvory. Rodí se chytrými. Nutné je pouze přestat dělat věci, které je proměňují v hlupáky.

 

How Childern Fail, © 1964, 1982. České vydání: Agentura STROM.
Překlad: RNDr. Jiří Tůma