Richard David Bach
JONATHAN LIVINGSTON RACEK

Knížka, která Richarda Bacha proslavila patrně nejvíce. Další důkaz, že pro sdělení toho, co je v životě podstatné, není třeba tisíců stran. Povzbuzení pro každého, kdo věří, že tu není jen proto, aby sháněl potravu a držel krok s názory společnosti.

VYHOŠTĚNÍ Z HEJNA

Když se Jonathan Racek vrátil k hejnu nocujícímu na pobřeží, byla už dávno noc. Únavou se mu točila hlava, ale samou radostí si před přistáním dal ještě jeden přemet a kopaný výkrut. Až uslyší o tom velkém převratu, pomyslel si, určitě budou skákat nadšením. Teď bude aspoň pro co žít! Místo ucouraného pendlování mezi rybářskými loděmi a pobřežím bude mít život konečně smysl! Vyhrabeme se z tuposti a najdeme sami sebe, budou z nás tvorové plní dokonalosti, inteligence a znalostí. Konečně můžeme být svobodní! Můžeme se naučit létat!
       Viděl před sebou skvělou a zářivou budoucnost.
       Když přistál, rackové seděli shromážděni v Radě. Bylo vidět, že tam sedí už nějakou dobu. A oni na něj opravdu čekali!
       „Jonathane Livingstone Racku, postav se doprostřed!“ Z hlasu staršího zněl nejpřísnější úřední tón. Postavit se doprostřed mohlo znamenat jediné: nejhlubší zahanbení nebo krajní zneuctění! Kvůli poctě bývali doprostřed povoláváni výhradně vědcové Hejna. Už vím, blesklo mu hlavou, to bude kvůli té snídani, určitě viděli ten Převratný krok! Ale já o pocty nestojím. Netoužím po tom, abych se stal vůdcem. Chci se se všemi podělit o své poznatky, ukázat jim obzory, které se před námi otvírají. Pak vstoupil doprostřed kruhu.
       „Jonathane Livingstone Racku,“ oslovil ho Starší. – „Postav se doprostřed kruhu, ať tě všichni rackové vidí!“
       Bylo mu, jako by ho někdo praštil klackem do hlavy. Nožičky se pod ním třásly, křídla se naježila a v uších mu začalo hučet. Cože? Má tu stát na hanbě? To není možné! A co Převrat? Oni to nechápou! Všichni se mýlí! Mýlí!
       „…za bezohlednost a nezodpovědnost,“ hřměl slavnostní hlas, „která se neslučuje s důstojností a tradicí všech racků…“
       Být postaven na pranýř uprostřed shromážděných racků znamenalo, že bude vyvržen ze společnosti a vypovězen na opuštěné Vzdálené útesy.
       „…jednoho dne, Jonathane Livingstone Racku, poznáš, že neodpovědnost se nevyplácí. Život je neznámo a nepoznatelno; stačí, když víme, že máme na světě jíst a žít co nejdéle.“
       Racek Radě nikdy neodmlouvá, ale Jonathan pozvedl hlas: „Jakápak neodpovědnost, bratři? Znáte snad odpovědnějšího racka, než je ten, který objevuje a následuje smysl a vyšší cíle života? Tisíc let jsme se honili za rybími hlavami, ale teď konečně máme proč žít – učit se, objevovat, být svobodní! Dejte mi poslední příležitost, dovolte, abych vám předvedl, co jsem objevil…“
       Jako by mluvil do kamene.
       „Bratrství mezi námi pominulo,“ zaskřehotalo Hejno jednohlasně a jakoby na povel ho všichni přestali poslouchat a obrátili se k němu zády.

SAMOTA

Jonathan Racek žil od toho dne sám, ale zato doletěl pěkný kus cesty za Vzdálené útesy. Netrápila ho samota, ale spíš to, že ostatní rackové odmítli slávu létání, která se jim nabízela – odmítali prostě otevřít oči a vidět.
       Denně se naučil něco nového. Zjistil, že při bleskovém střemhlavém letu dokáže ulovit vzácnou a chutnou rybu, která žije deset stop pod hladinou: nebyl už odkázán na rybářské lodě ani na nabobtnalý chleba, aby si opatřil nutnou potravu. Naučil se spát ve vzduchu, udržovat směr ve větru vanoucím v noci od pevniny a urazit mezi soumrakem a svítáním sto mil (dvě stě padesát kilometrů). Díky vnitřní sebekontrole dokázal létat v husté mořské mlze nebo se vznést až do oslňujícího jasna nad ní… to všechno ve chvíli, kdy ostatní rackové nečinně přešlapovali na břehu a tupě zírali do mlhy a deště. Naučil se létat a cena, jakou za to zaplatil, mu nevadila. Jonathan Racek přišel i na to, že nuda, strach a vztek zkracují rackům život a protože se jich sám zbavil, dožil se opravdu vysokého věku.

SMRT

Přiletěli večer a zastihli Jonathana, jak v klidu a míru krouží po své milované obloze. Oba rackové, kteří se zčistajasna objevili vedle jeho křídel, svítili čistotou jako hvězdy a jejich záře něžně a přátelsky osvětlovala temnou noc. Nejkrásnější však na nich bylo umění, s nímž letěli; jejich letky se pohybovaly přesně tři centimetry od špičky Jonathanových křídel.
       Jonathan je mlčky podrobil zkoušce, v níž žádný racek ještě neobstál. Prohnul křídla a snížil rychlost na pouhý kilometr za hodinu, až se téměř zastavil. Oba zářiví ptáci udělali totéž a přesně zachovali místo ve formaci. V ukázkovém létání se tedy vyznali!
       Jonathan přitiskl křídla k tělu, zvrátil se a přešel do střemhlavého letu rychlostí tří set kilometrů za hodinu. Řítili se za ním v bezvadné formaci.
       Nakonec v plné rychlosti přešel do dlouhého vertikálního pomalého výkrutu. Udělali s úsměvem totéž!
       Vrátil se k vodorovnému letu, chvíli mlčel a nakonec promluvil: „Kdo vlastně jste?“
       „Patříme také k tvému Hejnu, Jonathane. Jsme tví bratři.“ Mluvili rozhodným a klidným tónem. „Přišli jsme ti ukázat cestu do větších výšek, dovedeme tě domů.“
       „Já ale žádný domov nemám. Ani Hejno. Jsem Psanec. Navíc právě letíme na samém vrcholu Velkého horského větru. Výš než ubohých pár desítek metrů své tělo nevynesu.“
       „Ale vyneseš, Jonathane. Proto ses přece učil. Jednu školu máš za sebou a teď začneš jinou.“
       Jonathana celý život provázely záblesky poznání, ale teprve teď se mu rozsvítilo. Mají pravdu. Dá se přece létat rychleji a také je čas jít domů.
       Naposledy se rozhlédl po obloze i po nádherné stříbřité zemi, nad níž se toho tolik naučil.
       „Můžeme vyrazit,“ řekl nakonec.
       A Jonathan Livingston Racek vzlétl se dvěma hvězdnými racky a zmizel na naprosto temné obloze.

 

Richard David Bach ©1970. České vydání Lyra Pragensis 1992,
překlad: Zdeněk Hron 1984.

Celá kniha na internetu (monge.borec.cz)