Richard David Bach
ILUZE

Sám autor v této knize používá termín "pokročilé duše", a tak je knížka možná spíš pro ně. Chcete-li číst Bacha, domnívám se, že je lépe začít u Jonatana Livingstona Racka a k Iluzi se pročíst skrze Most přes navždy, ale to je koneckonců jen má domněnka. Sami si to můžete ověřit třeba na citátech z Rukověti Mesiáše na konci tohoto úryvku. Jako ukázku jsem vybral úvod knížky. Samotná kniha je psaná jiným stylem.

I přišel jedoho dne na zem Mistr, narozen ve svaté zemi Indianě, vychován v mystických kopcích východně od Ford Wayne.

Učil se o tomto světě ve státních středních školách Indiany a později, jak dospíval, i ve svém řemesle jako automechanik.

Tento Mistr však měl znalosti i z jiných zemí a jiných škol, z jiných životů, které prožil. Pamatoval si je, a tak se stal moudrým a silným. Ostatní jeho sílu viděli a přicházeli k němu pro radu.

Mistr věřil, že má moc pomoci sobě a celému lidstvu, a když tomu věřil, bylo tomu tak. Ostatní jeho moc viděli a přicházeli k němu, aby vyléčil jejich bolesti a mnohé nemoci.

Mistr věřil, že je správné, aby se každý člověk považoval za Božího syna, a když tomu věřil, bylo tomu tak. Dílny a garáže, kde pracoval, byly přeplněny těmi, kteří vyhledávali jeho učení a jeho dotek, a venku na ulicích se tlačili další, kteří toužili po tom, aby na ně, až půjde kolem, padl třeba jen jeho stín a změnil jejich život.

A právě kvůli těmto davům přikázalo Mistrovi několik vedoucích a mistrů, aby opustil své nástroje a šel svou cestou, neboť byl tak těsně obklopen davy lidí, že jemu ani ostatním mechanikům nezbývalo místo na práci. Odešel tedy na venkov a lidé, kteří šli za ním, ho začali nazývat Mesiáš a kouzelník, a když tomu věřili, bylo tomu tak.

A když se při tom, jak mluvil, zvedla bouře, nedotkla se hlav posluchačů ani kapka deště; poslední z toho velkého množství lidí slyšeli jeho slova stejně jasně jako první, bez ohledu na hromy a blesky na obloze. A vždy k nim promlouval v podobenstvích.

Říkal jim: "V každém z nás je ukryta moc dát souhlas ke zdraví a k nemoci, k bohatství a k chudobě, ke svobodě a k otroctví. Jsme to právě my a nikdo jiný, kdo je ovládá."

I promluvil jeden mylnář a řekl: "Lehko se ti to mluví, Mistře. Jsi veden tak, jak my nejsme, a nemusíš dřít tak jako my. Člověk si na tomto světě musí na své živobytí vydělat těžkou prací."

Mistr odpověděl: "Na dně jedné velké křišťálové řeky žila kdysi celá kolonie tvorů.

Nad všemi - mladými i starými, bohatými i chudými, dobrými i zlými - tiše plynul proud řeky, proud plynoucí svým vlastním směrem, proud, který znal jen své vlastní křišťálové já.

Každý tvor lpěl svým vlastním způsobem na větvích a kamenech na dně řeky, neboť lpění byl jejich jediný způsob života a vzdorovat proudu se učili už od narození.

Nakonec však jeden tvor prohlásil: ‘Už mám dost toho lpění. I když to nevidím na vlastní oči, věřím, že proud ví, kam plyne. Pustím se a nechám ho, ať mě nese, kam se mu zachce. Kdybych tu měl dál zůstat přilepený, umřel bych nudou.’

Ostatní se mu smáli a říkali: ‘Blázne! Pusť se a ten proud, který obdivuješ, tě srazí a rozdrtí o skály. Zemřeš rychleji než nudou.’

Ale on na ně nedbal a s nádechem se pustil a byl okamžitě stržen proudem a drcen o skály.

V okamžiku, kdy tento tvor odmítl další lepění, ho však proud vyzdvihl ze dna a už nic ho nezraňovalo a nepůsobilo mu bolesti.

A tvorové níže po proudu, kteří ho neznali, vykřikovali: ‘Podívejte, zázrak! Tvor jako my a létá! Podívejte, Mesiáš, přišel nás zachránit.’

Tvor unášený proudem jim říkal: ‘Nejsem Mesiáš o nic víc než vy. Řeka vás sama s radostí vyzdvihne ke svobodě, jen co se odvážíte a pustíte se. Naší skutečnou prací je tato cesta, toto dobrodružství.’

Oni však o to víc křičeli ‘Spasitel!’ a celou dobu lpěli na svých kamenech, a když znovu vzhlédli, byl pryč a oni zůstali sami a vytvářeli legendy o Spasiteli."

Toho dne, kdy Mistr viděl, že ta spousta lidí se kolem něj den za dnem tlačí víc a víc, blíž, těsněji a prudčeji než dříve, když si uvědomil, že ho bez přestání nutí, aby je uzdravoval, sytil svými zázraky, učil se za ně a žil jejich životy, odešel na vrchol jednoho kopce a tam se modlil.

A ve svém srdci řekl Nekonečnému Zářícímu Bytí: ‘Je-li to tvá vůle, sejmi ze mne tento kalich a zprosti mne tohoto neuskutečnitelného úkolu. Nemohu žít život za druhé duše, a přesto jich deset tisíc volá po tom, abych tak činil. Je mi líto, že jsem to vše nechal zajít až tak daleko. Je-li to tvá vůle, dovol mi vrátit se zpět k mým motorům a nástrojům a žít jako ostatní lidé. ’

A na vrcholku kopce k němu promluvil hlas, který nebyl ani mužský ani ženský, ani hlasitý ani slabý, jen nekonečně laskavý. A ten hlas mu řekl: "Ne má vůle, ale tvá se staň. Neboť to, co je tvá vůle, je moje vůle pro tebe. Jdi tedy svou cestou jako ostatní lidé a buď na Zemi šťastný."

Mistr byl zato, co slyšel rád. Poděkoval, a jak scházel s kopce, začal si broukat písničku mechaniků. A když na něj davy začaly znovu naléhat se svými strastmi a dožadovat se, aby je léčil, aby se za ně učil a aby je neustále sytil svými znalostmi a bavil svými zázraky, usmál se na ně a s potěšením jim řekl: "Skončil jsem."

Zástup na chvíli oněměl úžasem.

I zeptal se jich: "Kdyby člověk řekl Bohu, že chce ze všeho nejvíc za každou cenu pomoci trpícímu světu, a Bůh mu odpověděl a řekl mu, co má udělat, měl by ho poslechnout?"

"Samozřejmě, Mistře!" křičela většina. "Mělo by mu být potěšením prožívat pekelná muka, kdyby to Bůh žádal!"

"Bez ohledu na to, jaká muka a jak obtížný je ten úkol?"

"Mělo by pro něj být ctí být pověšen, blažeností být přibit na strom a upálen, kdyby tomu chtěl Bůh," řekli.

"A co byste dělali," zeptal se Mistr zástupů, "kdyby k vám Bůh promluvil tváří v tvář a řekl: ‘PŘIKAZUJI VÁM, ABYSTE NA TOMTO SVĚTĚ BYLI ŠŤASTNÍ, DOKUD BUDETE NAŽIVU.’ Co byste dělali pak?"

A dav byl úplně zticha a na úbočích kopců v celém údolí, kde stáli, nebylo slyšet ani hlásku.

A Mistr promluvil do toho ticha: "Poznání, pro které jsme si vybrali tento život, najdeme na cestě našeho štěstí. Právě to jsem se dnes naučil a rozhodl jsem se vás opustit, aby každý z vás mohl jít po své vlastní cestě podle svých vlastních rozhodnutí."

Prošel davem, opustil jej a vrátil se do každodenního světa lidí a strojů.

 


A ještě pár rad pro pokročilé duše z Rukověti Mesiáše, která se v knížce vyskytuje…

Žij tak, aby ses nikdy nemusel stydět, bude-li cokoli z toho, co uděláš nebo řekneš, rozhlášeno po celém světě - dokonce i když to, co je rozhlašováno není pravda.

Neexistuje takový problém, který by pro tebe ve svých rukou neměl dar. Vyhledáváš problémy, protože potřebuješ jejich dary.

Obhajuj hranice svých možností a opravdu se jimi stanou.

Představ si vesmír krásný a spravedlivý a dokonalý. Pak si buď jistý jedním: Bytí si jej představuje o dost lépe než ty.

Prvotní hřích je omezovat Bytí. Nečiň tak.

K tomu, abys žil svobodně a šťastně, musíš obětovat nudu. Není to vždy snadná oběť.

Pravda kterou říkáš, nemá žádnou minulost ani budoucnost. Je, a to je vše, čím má být.

Nikdy ti není dáno přání, aniž by ti současně nebyla dána síla jej splnit. Možná však pro to budeš muset těžce pracovat.

 

Richard Bach © 1977, vydala Synergie 1997, překad: Vladimír Novák 1996

Celá kniha na internetu (monge.borec.cz)