Hraju si s ohněm


Hraju si s ohněm a ten pálí
kolikrát shořím na popel
a ráno z očí nevyspalých
setřu své slzy jako pel
jenž ulpěl v oroseném chmýří
květů co světlu nepatří
opylují je netopýři
a lidské oko nespatří

Ty květy rozkvétají v noci
a jen když měsíc nesvítí
kvete v nich usedavý pocit
až na hranici nebytí
voní z nich bolest mojí duše
každému kdo si na smrt sáh'
a kdo té zkušenosti ušel
mívá z té vůně velký strach

 


Bojí se lásky po setmění
co se smrtí se objímá
Bojí se všeho co se mění
a není vidět očima
Mívá strach nalézat a ztrácet
Mívá strach žít den ode dne
Bojí se z lásky vykrvácet
do mísy věků bezedné

Snad proto bývám často sama
a samota mě ubíjí
Když slunce zmírá za horama
z poháru mého upíjí
Jak ve snu chodím světem slepců
a čekám kdo se probudí
Jen jeden ze sta veršotepců
čas od času mě povzbudí